Klimatické změny s sebou přinášejí častější horka, sucha a další extrémy počasí. V posledních deseti až dvaceti letech to už velkou část společnosti přesvědčilo, aby změnila uvažování a chování ke svému okolí. Týká se to i rozvoje a uzpůsobování lidských sídel, způsobů navrhování a stavění. Proto roste význam krajinářských architektů, kteří jsou v tomto směru zvláště fundovaní a potřební. V jejich častějším využívání zřejmě hraje roli i bohatnutí a postupné dozrávání společnosti. Jednotlivě jsme oslovili čtveřici architektů s dotazy, jak vnímají vztah krajinářských architektů a veřejnosti a zda jsou využíváni dostatečně. Dotkli jsme se i úřadů, městského plánování, veřejných soutěží či aktuální situace kvůli covidu.
Jak podle vás vnímá veřejnost potřebu krajinářských architektů? Souhlasíte s tím, že je tento obor na vzestupu? A když ano, jaké jsou důvody?
Štěpánka Šmídová: Souhlasím a je to více faktorů dohromady. Zájem o environmentální témata mimořádně vzrostl a o architekturu obecně. Důkazem je množství probíhajících architektonických soutěží, zájem o činnost institucí, jako je pražský Institut plánování a rozvoje, nebo o akce související s architekturou.
Jitka Ressová: Společnost se vyvíjí. Svého času si vizitky nebo letáčky lidé sázeli sami. Ale pak přišli na to, že když to udělá grafik, může tam být obrovský rozdíl. Takhle se dá na věc podívat i z úhlu architektury a také krajinářských architektů. Lidé si můžou dělat zahrádky sami, anebo je můžou chtít mít na vyšší úrovni. Společnost ale dozrává postupně. Nejdřív se obrací na architekty, aby dům nebyl jen utilitární, ale vypadal lépe. Další krok je interiér a pak teprve přijde exteriér. Je fajn, když si lidé nechají nějaké finance i na úpravy kolem domu. Stavba nekončí blátem v okolí. Dům představuje komunikaci interiéru a exteriéru a tento vztah se hledá už v návrhu. Podobné je to i s veřejným prostorem, jehož revitalizací přibývá. Profese krajinářských architektů proto přichází na řadu častěji a do procesu se začleňuje již v jeho začátku.
Pavel Hnilička: Ano, téma krajiny zaujímá podstatnou část společenské debaty. A není divu. Sami jsme si ji nevhodným chováním výrazně poškodili a nebezpečí klimatické změny nám dává jasně najevo, že to může být i nevratné. Civilizací, které si takto samy způsobily svůj zánik, není v historii málo. Po rozmachu průmyslové revoluce dochází snad k určitému vystřízlivění z očekávaných možností člověka jako „pána planety“. Uvědomuje si, že krajina je všude. Není to jen ta volná zemědělská a lesní, která je člověkem upravená. Je to i ve městech „pod domy“. Té člověkem nedotčené je tak málo, že ji už nevnímáme. K profesi krajinářského architekta chovám úctu. Není to pro mne někdo, kdo má za úkol po návrhu domu „ozelenit“ jeho okolí. Je to profese, která spoluutváří krajinu, a tudíž se musí zapojit hned od začátku. Osobně však nevidím úplně přesnou hranici mezi architekturou krajiny a staveb. Krajinářský architekt nutně řeší i stavby a jejich části, jeho práce se netýká jen rostlin.
Michal Sedláček: Role krajinářského architekta byla významná a tradiční už v minulém století. A to jak ve spojení s privátním, tak i s veřejným prostorem. Dokladuje to celá řada slavných jmen, jako byli Thomayer, Kumpán, Vaněk, Wágner, Otruba, Finger a Šonský. Současný trend je spojený spíše s medializací a zvýšeným zájmem o architekturu a urbanismus všeobecně. Představa, že krajinářský architekt je luxus pro horních deset tisíc, postupně mizí.
Přibývá veřejných soutěží na projekty vhodné pro krajinářské architekty? A jak je to s jejich zastoupením v porotách?
Pavel Hnilička: Soutěží obecně díky aktivitě České komory architektů výrazně přibylo a mezi nimi jsou i ty krajinářské, což je dobře.
Štěpánka Šmídová: Počet soutěží každoročně roste a roste i jejich kvalita – příprava zadání, komunikace s veřejností nebo participace. Myslím, že v porotách jsme my krajinářští architekti zastoupeni přiměřeně našemu nízkému počtu. Já sama jsem však v současnosti v porotách šesti soutěží. Složení poroty je pro nás velmi důležitý faktor, zda do soutěže jít. Ale nemyslím, že hlavní problém spočívá v tom, zda je někdo krajinářský, či jiný architekt.
Jitka Ressová: V soutěžních návrzích často velmi úzce spolupracujeme s krajinářským architektem. V porotách soutěží na veřejný prostor se mi zdá, že účast krajinářských architektek či architektů je samozřejmostí, alespoň se tam s nimi často setkávám.
Michal Sedláček: Téma parku nebo obecněji veřejných prostranství je nyní velice atraktivní nejen pro krajinářské architekty, ale také pro architektonické ateliéry, které se dříve veřejnému prostoru vůbec nevěnovaly. Konkurence je velká a odpovídá tomu i složení soutěžních porot. V naší kanceláři ovšem dbáme na jejich vyvážené složení. Když v Brně vyhlašujeme soutěž na park nebo parkově upravenou plochu, mají krajinářští architekti většinu. Zpravidla v porotě každé soutěže, kterou organizujeme, je krajinářský architekt zastoupen, protože jeho roli v týmu vnímáme jako nenahraditelnou.
Kvůli covidu a válce na Ukrajině se zhoršuje finanční situace. Má to či bude mít vliv na množství zakázek v oblasti krajinářské architektury?
Štěpánka Šmídová: Dopad covidu i války velmi pociťujeme, ale spíš kvůli situaci na trhu práce – je nedostatek kvalitních lidí. Další dlouhodobější dopady si netroufám odhadovat.
Michal Sedláček: Toho bych se neobával. Současný trend adaptace na změnu klimatu a důraz na modrozelenou infrastrukturu je natolik výrazný, že ve veřejném sektoru je nemyslitelné, aby byla role krajinářského architekta upozaděna na úkor například technické nebo dopravní infrastruktury. Pokud dojde k útlumu, půjde napříč spektrem odborností.
Přibývá měst a obcí, které využívají městské architekty a instituty pro plánování. Nakolik jsou na tuto práci vhodní krajinářští architekti a v jaké míře se v ní uplatňují?
Štěpánka Šmídová: V týmech v těchto institucích je jednoznačně žádoucí přítomnost krajinářských architektů. Můžeme nabídnout pohled na procesy ve velkém měřítku, fungování krajiny, i té městské, přírodních procesů a podobně. V institucích, jako má Praha, Brno či Ostrava, krajinářští architekti jsou, ale rozhodně ne v počtu, který by odpovídal rozsahu témat, kterými se zabývají. Bohužel krajinářských architektů je velký nedostatek. Proto daná místa často obsazují kolegové a kolegyně z příbuzných oborů.
Michal Sedláček: Krajinářský architekt je důležitou součástí takového týmu. Svým zaměřením a přesahy je nenahraditelnou odborností při plánování města. Od územně plánovací úrovně až do detailu veřejného prostranství. Kancelář architekta města Brna má ve svém týmu jednoho autorizovaného krajinářského architekta a jednoho absolventa krajinářské architektury. Pražský Institut plánování a rozvoje má celou specializovanou kancelář krajiny a zelené infrastruktury. O tom, že by podobná instituce hledala krajinářského architekta a nemohla najít, nevím. Kvalitních a autorizovaných krajinářských architektů je však na trhu práce málo. Je to do jisté míry dáno omezenou kapacitou škol, kde se krajinářská architektura vyučuje, a nepochopením veřejnosti, která má o této profesi někdy až romanticky zkreslené představy.
V jakých dalších oborech, veřejných institucích a funkcích by mohl mít krajinářský architekt své místo a kde případně chybí? Co třeba infrastrukturní a vodohospodářské stavby či projekty pracující s vodou a zelení v krajině?
Štěpánka Šmídová: Své místo má ve všech zmíněných oborech. Krajinářský architekt by měl mít dostatečný nadhled a erudici vést multioborové týmy, aby v nich nedocházelo k jednostrannému přístupu v řešení tématu. Takže se to týká i témat zdánlivě s krajinářskou architekturou nesouvisejících, jako jsou stavby přehrad či liniové dopravní infrastruktury.
Michal Sedláček: Role krajinářského architekta je široká a těžko nahraditelná. Uplatní se prakticky ve všech typech projektů, včetně velkých infrastrukturních, které primárně řeší například dopravu nebo protipovodňová opatření.
Jak byste situaci v Česku srovnali se zahraničím?
Štěpánka Šmídová: V západní Evropě je tento obor mnohem více etablován. Máme před sebou ještě hodně práce.
Michal Sedláček: Česká republika se v poslední době přiblížila evropské úrovni. Dokládá to i zájem zahraničních krajinářských ateliérů o soutěže u nás. Ale pozice krajinářského architekta úplně pevná není a pořád je třeba ji budovat. Práce na stabilizaci oboru a jeho propagaci je stále hodně.
Text: Filip Grygera pro časopis ARCHITECT+ 34
L&SCAPE s.r.o.
Bělehradská 568/92
120 00 Praha 2
IČO: 05919878
DIČ: CZ 05919878
Datová schránka: n4e8uq
Kontaktní osoba Štěpánka Endrle
T: +420 608 235 674
E: info@landscape.archi
Napište nám