Krajinářské úpravy kolem budov, ať kancelářských, či obytných, developeři dřív většinou minimalizovali. Postupem času však rostou nároky uživatelů staveb na jejich okolí a mění se i jejich způsob života. Lidé chtějí častěji trávit čas venku, a více proto dbají na přívětivost venkovního prostředí, ale i na výhledy z oken. Zpřísňují se i požadavky úřadů na množství zeleně, na developerských projektech je proto znát postupné větší zaměření na krajinářské úpravy. Nezávisle na sobě jsme s dotazy oslovili čtyři architekty, kteří mají právě s developerskými projekty hodně zkušeností. Ptali jsme se i na roli obcí a městských architektů či plánovacích institutů.
Kladou developeři větší důraz na zpracování okolí staveb než dřív?
Štěpánka Endrle: Větší důraz nepochybně kladou. Odpovídám však na základě osobních zkušeností – náš ateliér spolupracuje právě s těmi, kteří krajinářské řešení za důležité považují. Zájem o veřejný a venkovní prostor se dá dokumentovat i množstvím architektonických soutěží i dalších akcí.
Václav Hlaváček: Soukromí investoři větších urbánních celků si vždy uvědomovali cenu krajinářského konceptu a detailu v parteru. Od druhé poloviny devadesátých let se tato snaha týkala především zahraničních skupin, dnes je standardem všeobecným, i když s výrazným zpožděním v oblasti bytové výstavby.
Jakub Cigler: V tomto ohledu se situace během posledních let zlepšuje. Záleží hodně na osvícenosti developerů, a těch osvícených přibývá. Mám dojem, že situace je lepší u administrativních projektů než u rezidenčních. Asi proto, že nájemci kanceláří jsou náročnější klienti developerů než majitelé bytů nebo společenství vlastníků. Navíc tento trend není stále žádným pravidlem. Zlepšení vidím hlavně ve městech, ve kterých existují kanceláře městských architektů.
Martina Forejtová: Určitě je na okolí budov kladen větší důraz než dříve. Developerské rezidenční projekty si často berou do názvu „něco zeleného“, což jim marketingově funguje. Už u těchto projektů není výjimkou vybudování menšího parku nebo hřiště. Prostě to prodává. U kancelářských budov je to obdobné. Pěkné okolí, kde mohou zaměstnanci příjemně trávit čas setkáváním nebo prací, je vždy benefitem. Někteří developeři počítají i s tím, že součástí prostoru budou různé akce typu malý trh, foodtrucky nebo koncerty. Chtějí, aby se zaměstnanci do práce těšili. Prostor proto musíme navrhnout co nejflexibilnější. Na zeleň zde kladou také velký důraz, motivováni jsou zejména získáním certifikátů LEED či BREEAM. Proto u kancelářských projektů najdeme na rozdíl od rezidenčních projektů mnohem častěji například zelené střechy.
Patří dnes ke standardu, že si developer najme kromě architektů také ty krajinářské?
Jakub Cigler: Ke standardu to stále nepatří, ale dochází k tomu, že developer najme v rámci přípravy projektu i krajinářského architekta. V naší kanceláři máme vlastní krajinářské architekty a architekty zabývající se tvorbou veřejného prostoru. Je to podle mne nedílnou součástí projektu, na němž tito kolegové pracují od studie až po realizaci. Neznám ale developera, který by měl vlastní tým krajinářských architektů. Podle mne to není dobrý model. Je potřeba, aby architekt i krajinářský architekt získávali zkušenosti na více různých projektech a neustrnuli pouze prací pro jednoho investora.
Václav Hlaváček: Myslím, že nejefektivnější je spolupráce architekta s krajinářským architektem již na konceptu, a to ve vyrovnané pozici. Organizační schéma je obchodní záležitost, ale doporučuji i paralelní zodpovědnost vůči zadavateli.
Martina Forejtová: V poslední době pracujeme již přímo pro developery, tedy poptávají nás napřímo, na základě našich referencí. Architekti nás většinou oslovují do developerských soutěží, kterých se účastní.
Štěpánka Endrle: K většině projektů je krajinářský návrh potřeba už z hlediska náležitostí projektové dokumentace. Z tohoto pohledu developer či jiný subjekt s krajinářským architektem spolupracuje. Ovšem rozsah a kvalita krajinářského návrhu osciluje mezi sadovými úpravami, kdy jsou jen osázeny vyhrazené zelené plochy a „kolečka“, a koncepčním řešením venkovních prostor. Forma fungování krajinářského architekta v projektu může tedy být různá – napřímo i přes architektonickou kancelář, přičemž ani jedno není špatně. Rozsah jeho příspěvku může být také různý. Krajinářští architekti musí být schopni nabídnout klientům včetně developerů kvalitní a komplexní řešení venkovních prostor, a to nejsou takzvané sadové úpravy.
Nakolik do krajinářských úprav developerských projektů zasahují obce a jakou roli v tom hrají městští architekti a plánovací instituty jako IPR nebo KAM Brno? Jsou takové zásahy pozitivní, nebo práci někdy komplikují?
Martina Forejtová: Právě proto, že obec často přebírá veřejné prostory včetně krajinářských úprav do své správy, by měla být partnerem již v projekčním procesu. Aby se nestalo, že jí například developer předá výsadby, které není schopna udržovat, protože na to nemá kapacity nebo prostředky. Bohužel to ještě není zdaleka standard, ale lepší se to. Pokud vzniká pro město urbanisticky důležitá lokalita, je zájem ze strany města určitě větší, městští architekti k tomu samozřejmě přispívají.
Štěpánka Endrle: Komunikace s obcemi je žádoucí, svazující je spíše legislativa a nekoordinovanost různých subjektů, ale to znají všichni architekti. Role plánovacích institutů i městských architektů je nesmírně pozitivní, hodně nám v práci pomáhají i v roli mediátorů.
Václav Hlaváček: Pokud obce nemají dobrého městského architekta, zasahují vlažně, někdy i nevhodně právě v konceptu. Činnost IPR i KAM je chvályhodná, ale množství úkolů ve velkých zanedbaných městských aglomeracích není možné zvládnout centrálně. S odbornou podporou takovýchto institucí je dobré využívat a harmonizovat sílu a rychlost developerů s obecným zájmem.
Jakub Cigler: Nejedná se pouze o IPR nebo KAM Brno. Kanceláře městských architektů vznikly v řadě dalších měst, což je skvělé. Je to pro mne projev kultivovanosti vedení města. V naší zemi je však v tomto ohledu bohužel ještě třeba hodně práce. Městští architekti jsou většinou zahlceni kultivováním procesů schvalování projektů a problematikou dopravních staveb.
Co v rámci developerských projektů krajinářští architekti řeší? Je snaha odlišit se od jiných projektů, nebo jsou požadavky většinou podobné?
Jakub Cigler: Jsou to návrhy veřejných prostorů a parkových úprav ulic, náměstí, vnitrobloků, dětská hřiště, prvky modrozelené infrastruktury, nakládání s dešťovými vodami, výsadba stromořadí v ulicích a koordinace s dopravními a infrastrukturními stavbami. Je to mravenčí a mimořádně komplexní práce, kde i drobný zásah bývá velkým úspěchem. Ten, kdo ví, o čem mluvím, mi dá jistě za pravdu.
Martina Forejtová: Zadání bývá obdobné s ohledem na cílového klienta. V projektech pro rodinné bydlení musí být dětské hřiště, pro mladé single klienty místo pro setkávání či na práci venku nebo work-out. Prostory kolem kancelářských budov musí většinou obsahovat místa pro malá pracovní setkávání či možnost se venku najíst. Zeleň v různých podobách je samozřejmostí i s ohledem k cílení na certifikáty. Celkový výsledek ale závisí na tom, jak velkorysý je rozpočet. Když je dostatečný, můžeme se pustit i do originálních, autorských řešení. Rozpočet je však stále ještě velkým limitem, a to bohužel už i v projekční části krajinářských úprav.
Štěpánka Endrle: Krajinářský architekt by měl řešit vše, na co prší. Řešení by mělo být originální a specifické pro dané místo, tu specifičnost vnímám jako mimořádně důležitou v našem oboru. Záměrně však používám podmiňovací způsob. Velmi často tomu tak není, kvůli omezené nabídce ze strany krajinářských architektů.
Václav Hlaváček: Především si naše malá scéna musí zvyknout na velkorysá řešení. Jsme součástí kulturně silného středoevropského prostoru s velkou krajinářskou tradicí, netřeba se bát. Nejhorší a bohužel velmi častou chybou je vytlačit krajinářské architekty do pozice „subsubdodavatele“ takzvaných „sadových úprav“. Tato pozice v kombinaci s podhodnoceným rozpočtem a všeobecnou nekvalitou realizačních firem je nositelem zmaru a ubohosti. Pokud zadavatel přijme vyrovnané schéma kvalitního architekta a krajinářského architekta, může se dočkat tvůrčího souladu konkrétních rukopisů. To je asi největší radost, vybrat si a spolupracovat s charakterními tvůrci, kteří mají dar lidi oslovit.
Je něco dalšího, co by se mohlo u developerských projektů ve vztahu ke krajinářské architektuře zlepšit, ze strany developerů, obcí nebo občanů?
Václav Hlaváček: Všemi tvůrčími subjekty žádaná je důslednost zadavatelů dotahovat koncepty do realizace v původním rozsahu a síle. Kvalita a praktičnost detailu pak ovlivňuje tolik zanedbávanou následnou údržbu.
Martina Forejtová: Mělo by se lépe plánovat provádění krajinářských úprav. V této oblasti stále platí agrotechnické termíny a nebude to nikdy jinak, i když už díky různým technologiím můžeme vysazovat stromy v létě nebo pokládat travní koberce. Vždy to ale znamená perfektní přípravu a koordinaci se stavbou. Když víme, že realizace bude probíhat v létě, připraví se stromy do takzvaných „air-potů“ a výsadba je pak možná. Bohužel, pokud se stavba dostane do skluzu, odnese to pak zahradník, na kterého se tlačí. Nemá pak dostatek času nebo prostoru na řádnou přípravu a dodržení všech správných technologických postupů. Potažmo trpí rostliny, a celkový výsledek, byť dobře navržený, je rozpačitý.
Jakub Cigler: Především jsem přesvědčen, že by tvorba veřejných prostorů v okolí developerských projektů neměla odviset od blahovůle a osvícenosti developerů. Mělo by být především zájmem vedení měst a obcí, aby veřejné prostory vzkvétaly, protože jsou důležitou vizitkou města. A aby k tomu docházelo, občanská společnost by měla naléhat na své zastupitele, aby během svého volebního období dosáhli v tomto ohledu hmatatelných výsledků.
Text: Filip Grygera pro časopis ARCHITECT+ 35
L&SCAPE s.r.o.
Bělehradská 568/92
120 00 Praha 2
IČO: 05919878
DIČ: CZ 05919878
Datová schránka: n4e8uq
Kontaktní osoba: Štěpánka Endrle
T: +420 608 235 674
E: info@landscape.archi
Napište nám